
Ten, kdo mačkal spoušť, aby si odnes' tenhle snímek, ani nevěděl, co to vlastně fotí. Vypadá to jako nějaké obyčejné staré dveře. Ale takhle opuštěné a zarostlé dveře.. to už nejsou jen dveře. To je nějaké zátiší či co.. Místo pro trochu nostalgie,.. malý úsměv, krátký pláč.. Tady se za něčím zabouchlo, nejspíš se i zahodilo klíč, a pak už se nikdy neotevřelo. Možná je to předtiší, protože ticho je až tam někde vzadu..
A nad čím to ticho vlastně visí?
Někde tam zůstalo tvých nebo mých osmnáct, devatenáct, či kolik tak člověku bejvá v době, o které se pak do smrti vypráví.. Chodil tam dědeček v kulatejch brejličkách. Dělal opatrné krůčky, vypadal mile, ale uměl se i velice rozhněvat. Třeba když šly hodiny pozpátku.. Na zelených stolech bylo dost místa pro půllitry i pro křiklouny, co zvysoka zpívali o strahovských hradbách, o tom, že je svolává Masaryk, nebo že viděli mou panenku.. Někdy pak vypadli oknem na dvůr nebo si zdřímli na podiu.. Někde tam leží prasklé struny, v hrnku půlstoletý lógr, letité lahve po starých žízních, knoflík z hasičské uniformy, promiň, že se na to nepamatuješ ty, cos tam nebyl a neviděl ses v šikmém zrcadle.., a bůhvíco ještě. Vždyť tam zůstaly i věci, na které se nedá sáhnout. Třeba Fickovo hehe.. A pak si řekneš, že jsou to nějaký blbý dveře. Stará hajtra, veteš.., kraksna, klumpr.., harampádí do vejšupny.. Ty vole, dyť jsou to dveře do starý valtínovský hospody..






