NE MÍSTO ANA
Když kdosi zvedá telefon, protože mu jiný kdosi zrovna telefonuje, vysloví často podivné slovo - ano. Ať už mu intonace klesá k tečce nebo stoupá k otazníku, my citlivější zpozorníme. V křížovkách je ano přitakání na tři. Ale na co on přitakává, když se ho ještě nikdo neptá? A je-li jeho ano otázkou, z čeho je překvapen, nebo čemu se diví, když ještě nebylo nic řečeno? Hloubavý člověk si na chvíli sedne někam do klidu a tu absurditu si vychutná. Ale já mám ještě jiný návod. Když už je to tak nesmyslné, pojďme to ještě umocnit. Je to jednoduché - zaměňte si ano za ne. No, jen si to zkuste. Až vám zazvoní telefon, zvedněte sluchátko a řekněte: "Ne?"
VÍTEJTE!
Tohle když někde uslyším, znervózním. Je to rozkaz k zahájení činnosti vítání, který vychází z úst někoho, kdo vítá mě. Strašně mě to zmate. Rád bych mu vyhověl, ale nevím jak to udělat. Mám-li vítat, měl by mi říci koho nebo co. Připadá mi absurdní vítat jeho, když on vítá mě.. Vlastně nevítá. On mi jen říká, abych vítal já. Ještě horší je vazba "Vítejte do", známé "Welcome to.." Když na mě reklama křičí Vítejte do Řecka, nechápu.. Kdyby mi to někdo řek' na řecké hranici, možná bych si někde sehnal mávátko a vítal bych třeba přijíždějící turisty. Ale já jdu po Staromáku a čtu to v novinách. Jak se mám zachovat? Možná bych si měl někde stoupnout, otočit se směrem k Řecku a začít vítat. Ale koho? A jak? Nebo tam mám volat, faxovat, mejlovat? Komu? A na jaké číslo? Na jakou adresu? A co když se mnou uposlechne spousta dalších lidí a bude nás třeba plné náměstí, všichni budeme otočení směrem na Řecko a budeme drmolit nějaké uvítací proslovy? Radši se tou myšlenkou přestanu zabývat. Je to Hrůza! Ten, kdo kroutí hlavou nad tím, jak já nad tím kroutím hlavou, mi to může někdy přijít vysvětlit. Až zazvoní u mých dveří, uvítám ho slovy "Vítete v mém domě!" Jsem zvědav, jak si s tím poradí.
JASNÉ TO NENÍ
Náš soused pan Stránský měl před několika dny nutkání ke kýchnutí. Zárověň se mu ale chtělo i kašlat, a tak byl zvědavý, co na něho přijde jako první. Nakonec zakašlal a pak už nekýchl. Dnes ráno mi před trafikou řekl, že si myslí, že kašlání má asi před kýcháním přednost. Ale stoprocentně to zatím potvrdit nemůže.
TAKHLE SE TO NEMŮŽE..
"Asi tři ty koblížky vás poprosím zabalit," zaznělo u pultu s pečivem a pán přede mnou začal hledat drobné. Prodavač mu podal sáček se třemi koblihami, muž zaplatil a odešel. "No ale, to je špatně!" vykřikl jsem a rozběhl se za ním. Rána od lítacích dveří mě zastavila a on zmizel v hltanu davu. "Ale to je opravdu špatně!" štěkl jsem do tváře ženě v druhé půlce lítaček, "takhle se to nemůže…!" Sjela mě nevlídným pohledem a byla taky pryč. A tak jsem jen vzdychl, vytáhl z kapsy diktafon a nahrál zvukovou poznámku:
"Asi tři" je naprosto nepřesná informace. Měl by být vyřčen jasný počet - tři, čtyři nebo jiné číslo. Prodavač na to měl upozornit a nechat to zákazníka upřesnit. To, že slovo koblížky je zdrobnělina od slova koblih, které patří do nářečního slovníku, a že v Praze by se čekalo spíš kobližky od slova kobliha, nebo že bylo zbytečně použito ukazovací zájmeno, není důležité. Horší je to s formulací "vás poprosím zabalit". Ta totiž jasně naznačuje, že k prošení dojde až v budoucím čase. Ale zákazník už neprosí, prodavač na to ani nečeká a rovnou začíná balit. Přitom měl logicky počkat, až bude prosba vyslovena, případně ji sám iniciovat. Třeba větou "Tak prosím, proste mě," a teprve pak zboží zabalit.
Vypínám diktafon a chvíli ještě přemýšlím. Ani jeden z aktérů si neuvědomil, že jejich stručná komunikace byla chybná a nelogická. Navždy vše pustí z hlavy. A co je horší, nikdy se nedozvědí, že jsem tu byl i já, že jsem vše zhodnotil, zaznamenal a uložil, abych to pravděpodobně už nikdy neposlouchal. Takže promiňte, možná jsem to ani nemusel vypravovat.
VESELÝ MUŽ
Byl jeden muž a ten byl pořád jen veselý a veselý. Často se rozchechtal na celé kolo, že se až za břicho popadal a smíchy vyskakoval až do stropu. Jednou se nad sebou zamyslel a řekl si: "To je zvláštní. Lidé kolem mě bývají smutní, dovedou se usedavě rozplakat, sténat, a div, že se zármutkem neutrápí, jen já jsem pořád veselý a veselý. To je mi teda líto." A jak tak přemýšlel, najednou mu svitlo: "No jo, vždyť mně je líto, že nejsem smutný. Vždyť já jsem smutný, že nejsem smutný! Hurá, já jsem smutný," křičel kolem sebe a z té náhlé radosti nad svým smutkem se rozchechtal na celé kolo, že se až za břicho popadal a smíchy vyskakoval baž do stropu.
SMUTNÝ MUŽ
Byl jeden muž a ten byl pořád jen smutný a smutný. Často se usedavě rozplakal, sténal, a div, že se zármutkem neutrápil. Jednou se nad sebou zamyslel a řekl si: " To je zvláštní. Lidé kolem mě bývají veselí, dovedou se rozchechtat na celé kolo, až se za břicho popadají a smíchy vyskakují až do stropu, jen já jsem pořád smutný a smutný. A to jsem rád. A jak tak přemýšlel, najednou mu svitlo: "No jo, vždyť já jsem rád, že nejsem veselý. Vždyť já jsem veselý, že nejsem veselý! Ach jo, to je mi teda líto." křičel kolem sebe a z té náhlé lítosti nad svou radostí se usedavě rozplakal, sténal, a div, že se zármutkem neutrápil.
KŘIVDA ZA DESET KORUN
Byl první podzimní den a náš meziměstský autobus zastavil na pražském nádraží. Probuzení spáči se začali líně zvedat a právě, když strkali ruce do rukávů, cosi kleplo o podlahu. Byla to desetikorunová mince.
"Co to tam vzadu bouchlo?" ozval se ostře řidič od volantu. "Desetikoruna," odpověděl jsem, aniž bych si tím nějak lámal hlavu. Byl jsem přesvědčený, že je moje. Dostal jsem ji zpátky při placení a vložil do kapsičky na bundě, odkud asi právě vypadla. To jsem ale nevěděl, jaký příběh jsem právě odstartoval. "A to si ji necháte?" zeptal se pomalu s důrazem na každé slovo řidič. "Co když je těch děvčat, co šla před vámi? Znejistěl jsem, jestli je opravdu moje, a odpověděl, že se jich teda zeptám. Při chůzi po schodech mě štípla do zad řidičova poznámka: "No, já už jsem vás viděl párkrát, jak koukáte po sedadlech a po zemi a slídíte, kdo tu co zapomněl." Děvčata mezi tím potvrdila, že jim žádná mince nechybí, a mně začalo docházet, co jsem slyšel. Ten chlap měl pravdu. Já opravdu šmejdím po podlaze a po židlích. Ale kdo mě zná, by tomu rozuměl. Odjakživa trpím roztržitostí. Nenabyl jsem jí během života. Mám ji už z kolébky od sudiček. Během osmnácti let dojíždění do práce jsem ztrácel rukavice, deštníky, pouzdra na brýle či na telefony, čepice, šály, jednou jsem tak přišel i o drahý fotoaparát. Časem jsem si vypěstoval chorobný strach ze ztrácení. Neustále si osahávám kapsy a dívám se, jestli mi něco neupadlo, na všech klíčích mám karabiny a někam je připínám… Najednou jsem jasně pochopil, že mohu opravdu budit dojem mizery, co čeká, až někomu něco upadne, aby si to sprostě přivlastnil. Rozhodl jsem se, že za tím mužem zajdu a tohle vše mu vysvětlím. To křivé nařčení mě jako nůž v zádech bolelo celý týden a v hlavě mi navíc kroužily pochybnosti. Co když on to vůbec nepochopí a cokoli řeknu, bude brát jen jako výmluvu? Nebylo by lepší nechat to plavat a nehrabat se v tom?
Když jsem za několik dní znovu vstupoval do toho vozidla, byl jsem nervózní. Při placení jsem si zapomněl vzít zpátky stokorunu. Zase to byla jen roztržitost, ale hned mě napadlo, jestli si ten člověk nepomyslí, že ho třeba zkouším, jestli si ji nenechá, nebo že chci demonstrovat svoji roztržitost, aby mi pak věřil řeči o ní…, to už mi trochu hrabalo. Celá ta věc mě tak rozrušila, že jsem si celou cestu v hlavě přehrával fiktivní rozhovory a tipoval, jak to asi dopadne. V skrytu duše jsem se těšil na chvíli, kdy to ten pán uzná, mně se uleví a budu zase normálně žít. A pak nastal ten okamžik. Přišel jsem k němu a docela vlídně řekl: "Já bych s vámi chtěl mluvit. Cítím, že jste naštvaný kvůli té příhodě z minulého týdne a jdu vám to zkusit vysvětlit." A zaznělo to, co jsem nechtěl slyšet: "Jó, když vás vytrhne deset korun…!" řekl velice nevrle, a mně bylo jasné, že už nemá cenu něco namítat. Přesto jsem to ještě chvíli zkoušel a vemlouval mu svoji spravedlivou verzi. Marně. "Prosím vás…, vy to děláte pořád," pokračoval znechuceně. "Koukám na vás, jak luxujete pohledem celý autobus a koukáte, co je kde k mání…" A bylo hotovo. Slyšel jsem, jak říkám na shledanou a v duchu dodávám radši ne. Cestou k metru mi padly do oka nějaké pohozené noviny s nápisem Dnes má svátek Berta. Tak to sedí, pomyslel jsem si. To jsem já - Berta poberta. Rozmrzele jsem si umiňoval, že s tímhle zlým negativním člověkem už nechci nic mít, a od toho dne jsem do jeho autobusu už nikdy nevstoupil. Moc dobře ale vím, že jsem tím nic nevyhrál. Umím si totiž živě představit, jak o mně ten suverén vypráví svým kolegům a říká: "No, to víte... Došlo mu, že vím, že je zloděj. Tak se mi radši vyhýbá."
NĚCO O KAMENECH
Že stone je anglicky kámen, ví dneska kdekdo. Ale že to slovo používá taky islandština, norština, slovinština, velština, a dokonce haitská kreolština, to už zase ví jen málokdo. Některé jazyky si ta písmena vypůjčily a udělaly si z nich svoje kameny. Nejznámější bude asi německé stein (štain). Němci ho používají nejen pro kámen, ale i pro kostku, drahokam nebo pecku. Příbuzně znějí i holandské steen (stein) a švédské sten (stean). Další jazyky se chtěly odlišit, a tak si zvolily úplně jiná slova. Albánci mají pro šutr jméno guri (gur), Filipínci bato - Indonézané a Malaici si to změnili na batu. Estonci, Filipínci a Finové mají kivi. Jak to asi při hovoru odlišují od známého ovoce? V Irsku po někom hodíte kloch, jste-li bez viny, a v Lotyšsku akmens. Je-li s vámi někdo z Litvy, hází akmuo. Málo se ví, že české jméno Petr má taky kamennou minulost. Vždyť kámen je italsky pietra, portugalsky a katalánsky pedra, rumunsky piatra, španělsky piadra a řecky pétra. A co petrochemie.. Ta je taky od šutrů. Petros je hornina - v Anglii říkají rock. Horninová hudba.. pěkný.. Do kamenného slovníku je třeba zahrnout svahilské jiwe (ji:v) a určitě spoustu dalších, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Mně se moc líbí jednoslabičná slova. Například maďarsky je kámem kö a vietnamsky dá. Tady se nabízí zvláštní představa, která může být demonstrací homonymity slov. Představte si skupinu lidí, ve které je Maďar, Vietnamec, Francouz, Rus a Čech. Maďar řekne kö a nikdo mu nerozumí. Pouze Francouz si myslí že zaznělo francouzsky že. Pak řekne Vietnamec dá a Rus a Čech si myslí, že zaznělo ruské ano. Ostatní nerozumí. Ale nejzajímavější je, že si nikdo z účastněných neuvědomí, že vyslovení slova kámen v maďarštině a vietnamštině dalo dohromady český výraz že ano.
V STÍNU KAPRADINY
Když mě jednoho dne napadlo, že některé písničky hrané v rádiích poslouchám už celá desetiletí a vlastně vůbec nevím, o čem se v nich zpívá, zkusil jsem si text jedné z nich v klidu přečíst. Nejvíc mě zajímala píseň V stínu kapradiny, snad největší hit Jany Kratochvílové, při kterém mi vždycky nad hlavou létaly otazníky a nebyl jsem schopný ho pochopit.
Jana Kratochvílová v ní vzpomíná, jak jednou přišla do lesa a tam pod kapradinou někdo spal. Nedozvíme se kdo, zda člověk nebo zvíře, ví se jen, že byl mužského rodu. Svět pod hlavou měl a snil, ona věděla, že o ní ne, to je zvláštní, a přála si, aby jí do svého spánku vzal. To se dá pobrat. Pak si pomyslela, že má možná v hlavě víly a třeba chce umřít. To už jde do tuhého. Na čele měl rej rukou, nohou, těl, v stínu kapradiny zhas, měl ale na čele i šrám touhy a Jana ho vílám chtěla dát znovu na pospas. To už se ztrácím. Jak to asi udělala? Ale pojďme dál. Ten někdo si ve spánku sám splácel daň - tady taky tápu - a bylo vidět, že dál bije stohlavou saň. Složitá činnost - splácet daň a přitom mlátit nějakého draka.. Jana připomíná, že tam tehdy jen stála, opravdu jen, nic víc. No a pak mu začala zpívat, aby aspoň na pár chvil vstal, protože ještě zbyla touha jedné z víl, a navíc právě zní cinkot všech tamburín a to je chvíle, kdy se cín mění ve stříbro. Začínám se přiblble usmívat a rozhlížet se kolem sebe, jestli mi to někdo začne blíže vysvětlovat. Nikdy u sebe nenosím cín a kde se vzaly ty tamburíny, když jsou sami v lese? Musím si odpovědět sám. Jsem přízemní a nedošlo mi, že je to jen nějaká snová feérie, za kterou není nutné hledat reálný smysl. Ale Pavle Vrbo, fakt jste to napsal vy?
Nález od rybníka - pěkná stopovačka..

Poznámka: V úterý 27. března 2012, když měla svátek Dita, bylo na tomto blogu zaznamenáno 8888 přístupů.

